Jan Kováč
zakladatel zkušený fotograf a pedagog tělem i duší. Naší redakci v rozhovoru sdělil, jak jeho učitelská zkušenost formovala přístup k fotografii, proč považuje schopnost “naučit se dívat” za klíčovou dovednost a jaký vliv má perfekcionismus na jeho práci. Mluví o výzvách módní fotografie, o změnách v oboru i o tom, proč se dnes víc než dokonalost cení autenticita. Jak se z vlastní svatební katastrofy dostal až k vedení fotografických kurzů a co radí těm, kdo se bojí, že nikdy nebudou dost dobří?
Jak vaše učitelská zkušenost ovlivňuje váš přístup k fotografii? Vidíte mezi těmito dvěma oblastmi nějaké propojení?
Ono se říká, že učitelem se člověk už narodí a já to vnímám přesně takto. Takže mé učitelství ovlivňuje nejen můj přístup k focení, ale i k životu jako takovému. Od malička jsem měl neutuchající touhu lidi kolem sebe něco učit. A to se přeneslo i do fotografie a hlavně do fotografických kurzů pro začátečníky, ke kterým jsem během posledních 13 let vytvořil podrobnou výukovou koncepci a metodiku.
Jaké dovednosti by si podle vás měli začínající fotografové osvojit jako první? Je něco, co by jim mohlo ušetřit roky zbytečného zkoušení?
Když přijdou studenti na náš fotografický kurz, tak mi v rámci zpětné vazby říkají, že to nejdůležitější, co se ten den naučili, bylo to, že pochopili konečně perfektně expozici, tedy to jak funguje clona, čas a ISO. A to teoreticky i prakticky. Expozice je často to, co řeší fotografové amatéři i několik let sami a stále tápají. Ale já si přesto myslím, že toto není ta nejdůležitější dovednost pro fotografa, který začíná. Ten by se měl na začátku především NAUČIT DÍVAT SE. Krásně to vysvětluje můj oblíbený autor fotografie Bryan Peterson, který svou první knihu nazval Naučte se vidět kreativně. Dívání se na svět jinýma – kreativnějšíma očima, je na začátek asi to nejdůležitější v každém uměleckém oboru, nejen ve fotografii.
Já vždy na začátku každého kurzu říkám studentům, že kdybychom měli daleko více času, tak bychom celý den „fotili“ bez fotoaparátů a dívali se na svět pouze přes rámeček, který bychom si vytvořili pomocí našich prstů. Ale na to v dnešní uspěchané době není čas…
Na svém webu Mojefotoškola uvádíte, že jste perfekcionista – jak se to projevuje ve vašem přístupu k výuce? Pomáhá to studentům, nebo naopak někdy komplikuje proces?
Mám za to, že můj perfekcionismus studentům pomáhá, protože já jsem si ten fotografický výukový proces vymazlil do takové míry, aby učení bylo co nejefektivnější. Dnes už jsem schopen za 1 den studenty naučit vše podstatné. A abych v rámci kurzu nikdy nic nevynechal, tak si vedu o průběhu kurzu pečlivé záznamy, kde si zaškrtávám, co jsme během dne už udělali, co nás ještě čeká a podobné záznamy mají vytištěné i mí studenti na kurzu, kteří si zase vyplňují výstupy, tedy to, co se už naučili.
Tento systematický a perfekcionistický přístup jsem asi částečně zdědil po svém taťkovi, také učiteli, ale zároveň jsem jej získal při doktorském studiu v jiném uměleckém oboru – v hudbě, kde mě cepovala zase důrazná paní docentka a mnohokrát mi vracela texty, které jsem musel přepisovat k dokonalosti.
Váš perfekcionismus vám jistě často pomáhá dosahovat ve špičkových výsledků, ale zažil jste někdy situaci, kdy vám naopak spíše komplikoval práci? Jak se s tím vyrovnáváte?
Těch situací bylo mnoho a myslím si, že jsem se z nich poučil. Dnes už vím, že přílišné bazírování na detailech člověka nakonec zdržuje, než aby věci posouvalo kupředu. Takže se dnes snažím spíše držet Paretova pravidla 80/20 a věci dělám především tak, aby optimálně fungovaly. Nemusí to být vždy perfektní, protože někdy i ty horší věci paradoxně fungují lépe.
Jako příklad bych uvedl nedávnou facebookovou reklamu na svůj online kurz focení Tlačítko po tlačítku, ve které jsem udělal chybu, a tu reklamu jsem nechal běžet několik týdnů. A díky diskuzi, která se pod ní na Facebooku strhla, ta reklama fungovala daleko lépe, než kdyby tam ta chyba nebyla.
Jaké největší výzvy a příležitosti s sebou přináší módní fotografie oproti jiným žánrům, kterým se věnujete?
Pro mě je vždy velkou výzvou zkombinovat přání zákazníka s mým pohledem na fotografii. Takže z mého pohledu je vždy nejdůležitější perfektně navnímat a pochopit, co přesně můj klient chce a poté to co nejprecizněji přenést do fotografie. U módní fotografie se mi tedy můj perfekcionismus hodí a tady se opravdu vždy pečlivě snažím o co nejlepší výsledek. A příležitosti, které sebou módní fotografie přináší jsou zřejmé. Pokud se osvědčíte v módní fotografii, je to už jen malý krůček k větším příležitostem, zajímavým projektům a k významnějším a vlivnějším lidem.
Máte nějaké konkrétní ponaučení z módního focení, které zásadně ovlivnilo váš přístup k fotografii jako celku?
Samozřejmě, já mám vlastně pocit, že se učím neustále, s každou novou zakázkou. A ta poučení přicházejí neustále. Ale to hlavní, co se mi v poslední době velmi osvědčilo a zároveň mě to jako fotografa vždy dobře kryje, je to, že při každém významnějším focení mám pro klienta k dispozici vždy živé náhledy fotografií na větším monitoru. Takže si práci průběžně schvalujeme a nemůže se tak stát, že zadavatel bude nespokojen či překvapen, když dostane druhý den náhledy.
Jak podle vás módní fotografie ovlivňuje módní průmysl? Vnímáte nějaké výrazné změny v jejím významu v posledních letech?
Módní fotografie vždy měla zásadní vliv na módní průmysl – utvářela estetiku značek, udávala módní trendy a ovlivňovala tak i chování zákazníků. Také sloužila jako umělecký prostředek, který reflektoval dobu, kulturu i společenské změny. A právě v posledních letech můžeme silně vnímat odklon od již zmiňovaného perfekcionismu a dokonalým retuším směrem k přirozenosti a autenticitě.
Když se podíváte do tradičních módních magazínů typu Vogue či Harper’s Bazaar, tak tam uvidíte více fotek z přirozeného prostředí na úkol ateliéru, a ty snímky jsou často zcela bez retuše a nenasvícené. Můžou v nás budit i pocit jakési nedokonalosti.Prostě vše se přizpůsobuje emoci, mnohdy i hodnotovým otázkám, ale také tomu, jaký mají autor či značka celkový záměr. A proto nám někdy může připadat, že estetika jde v módní fotce stranou. Důležité je však snažit se porozumět celému konceptu či projektu.
Ono je totiž velmi jednoduché shodit fotku či celý editoriál slovy, že fotky jsou špatné, rozmazané či nedokonalé. Ono to spíše znamená, že nám možná ujíždí vlak a že je na čase se posunout dále. Sám s tím bojuji, protože mi ten současný módní fotografický trend moc nesedí, ale snažím se v tom zůstat skromný, protože jsem si vědom, že spoustě trendům prostě nerozumím.
Co vás původně přivedlo k fotografii a jak se váš vztah k ní postupně vyvíjel?
Byla to má vlastní zpackaná svatba (20 let zpět). Mám na mysli samozřejmě pouze tu fotografickou stránku 🙂 Když jsem zjistil, že nemám ze svatby jedinou pěknou fotku, tak jsem to hned v zápětí na svatební cestě chtěl změnit a půjčil si kompakt od mamky. A na krásném řeckém ostrově Thassos začalo mé okouzlení fotografií.
Od manželky jsem záhy na Vánoce dostal první fotografickou knihu od již zmiňovaného Bryana Petersona, se kterým jsem se za několik málo let i osobně setkal na týdenním intenzivním fotografickém workshopu. Musím přiznat, že to byl právě Bryanův fotografický designový přístup k fotografií, který mě zpočátku nejvíce formoval.
Postupem času jsem si v Ostravě pořídil první fotografický ateliér a zde jsem začal pořádat první fotografické kurzy. V tu dobu jsem sledoval snad všechny nejdůležitější světové internetové magazíny o focení, chodil na kurzy a učil se z knih. Mé počátky módní fotografie souvisí s britským návrhářem Jamesem Mackrillem, který už mnoho let úspěšně prodává kašmírové oblečení po celém světě. Jen ve státech má desítky kamenných obchodů.A právě James mi v roce 2016 zavolal s tím, že by chtěl nafotit kolekci u mě v ateliéru v Ostravě. A od té doby spolupráce stále trvá, letos v dubnu jsme fotili zatím poslední kolekci značky Moray Cashmere.
Velmi si také vážím spolupráce s předním českým stylistou Luďkem Šmehlíkem a jeho manželkou Vindy, se kterými jsem měl tu čest spolupracovat na několika i dlouhodobějších fotografických projektech.
Ovlivňují nějak vaše hudební nebo baristické zkušenosti způsob, jakým vnímáte a tvoříte fotografie?
Vlastně ano! (smích). V rámci svého fotografického online projektu Špičková fotka mobilem jsem napsal článek Smetanova Litomyšl aneb retuše o devíti větách, ve kterém se snažím i lidem, kteří nejsou z fotografické branže přiblížit kouzlo fotografování a retuše pomocí mobilního telefonu. A zrovna v tomto případě jsem alespoň tematicky propojil hudbu a fotku. Ale v minulosti jsem fotil třeba kamarádům hudební koncerty, kde se má muzikantská zkušenost hodila.
A mé baristické dovednosti se vždy uplatní při kurzech, kde lidi s radostí obsluhuju u kávovaru, což vždy na začátku kurzu udělá všem dobrou náladu 🙂
