Když se zamyslíme nad tím, co vlastně znamená krása a kdo ji definuje, rychle zjistíme, že odpověď není jednoduchá ani jednoznačná. Krása je subjektivní pojem, který se liší nejen mezi jednotlivými kulturami, ale i v rámci různých historických období. Co bylo považováno za krásné před stovkami let, dnes nemusí splňovat estetické normy a naopak.
Dříve byla krása diktována umělci, filozofy či aristokracií, kteří určovali standardy a hodnoty. V moderní době se však tento koncept stal mnohem demokratičtějším a roztříštěnějším. Sociální média, reklama, filmový průmysl, módní značky, influenceři – všichni mají vliv na to, jak je krása vnímána a prezentována.
Historický pohled na krásu
Ve starověkých civilizacích, jako bylo antické Řecko, byla krása spojována s harmonií, symetrií a určitou dokonalostí. Řekové dokonce přišli s matematickým poměrem známým jako zlatý řez, který měl definovat ideální proporce nejen v architektuře a umění, ale také v lidském těle. V antickém Egyptě byla spíše než harmonie důležitá estetika spojená s konkrétními rysy, jako velké oči, plné rty a rovný nos, a kosmetika měla magický i estetický význam. Krása byla považována za znak posvátnosti, a umění často zdůrazňovalo symetrii, například v sochách a reliéfech.
V renesanci se estetické ideály zaměřovaly na vyváženost a proporční dokonalost inspirovanou antikou. Renesanční umělci, jako Leonardo da Vinci a Michelangelo, čerpali z řeckých a římských vzorů. Krása byla vnímána jako odraz božské harmonie a její vyjádření v umění mělo nejen estetickou, ale i duchovní hodnotu. Naopak v barokní éře se začala preferovat bohatost, plnost tvarů a ornamentálnost, která byla symbolem hojnosti a blahobytu. Móda byla extravagantní, s bohatými látkami a ozdobami, a umění zdůrazňovalo drama a emoce.
Devatenácté století přineslo kulturu jemnosti a noblesy, kde byl ideálem spíše subtilní, křehký vzhled odkazující na aristokratické hodnoty. Ženy nosily korzety, aby dosáhly štíhlého pasu, a světlá pleť byla znakem urozenosti, protože svědčila o tom, že člověk nepracuje fyzicky venku. Ve dvacátém století došlo k výrazným změnám v pojetí krásy.
Zatímco v první polovině století byly preferovány ženské postavy s oblými tvary, jaké měla například Marilyn Monroe, v šedesátých letech přišla revoluce v podobě Twiggy, která svým extrémně štíhlým tělem nastavila nový standard krásy. Devadesátá léta pak přinesla éru supermodelek jako Naomi Campbell či Kate Moss, které definovaly tehdejší estetické normy – vysoké, štíhlé a téměř bezchybné postavy, které se staly globálním ideálem.
Krása v éře sociálních médií
V dnešní době je definice krásy ovlivněna především sociálními médii, která umožňují šíření nových trendů rychleji než kdykoli předtím. Instagram, TikTok, YouTube a další platformy dávají prostor nejen celebritám a profesionálním modelkám, ale i běžným lidem, kteří mohou svým obsahem ovlivnit miliony sledujících. Díky filtrům, úpravám fotografií a editaci videí se však vytváří nereálný obraz krásy, který je mnohdy nedosažitelný.
Lidé si často neuvědomují, že většina fotografií a videí je pečlivě upravená a že dokonalost, kterou vidí na obrazovce, není dosažitelná v reálném životě. To může vést k nerealistickým očekáváním a negativnímu vnímání vlastního těla, zejména u mladší generace.
Na druhou stranu roste také trend body positivity a inkluzivity, který zdůrazňuje krásu v různých podobách, bez ohledu na věk, velikost, etnický původ či fyzické rysy. Lidé se začínají více zaměřovat na přirozenost a jedinečnost místo honby za ideály, které často nemají reálný základ. Velký vliv mají influenceři, kteří dokážou během krátké doby vytvořit nový estetický standard, jenž osloví široké publikum. Například estetika „clean girl“, propagovaná influencerkami na TikToku a Instagramu, vyzdvihuje přirozený vzhled, minimalismus a upravenost, přestože je dosažení takového vzhledu ve skutečnosti velmi náročné.
V konečném důsledku lze říci, že krása není jedním pevným konceptem, ale neustále se vyvíjejícím souborem hodnot, které ovlivňují kultura, média, historie i individuální preference. Zatímco dříve byla krása spíše otázkou společenské normy, dnes se stále více stává subjektivní záležitostí. Každý člověk může mít jinou představu o tom, co je krásné – někdo preferuje symetrii a dokonalé proporce, jiný upřednostňuje charismatickou nedokonalost a jedinečnost.
Společnost se dnes snaží být inkluzivnější a více podporovat rozmanitost, což je pozitivní změna. Nicméně tlak na dokonalost stále existuje a proto je důležité naučit se oceňovat krásu v její autentické podobě, ať už se jedná o fyzický vzhled, charakter nebo způsob, jakým se cítíme sami se sebou. Krása totiž není jen o tom, jak vypadáme, ale i o tom, jak se cítíme uvnitř.
