Daniel Skeřil je zakladatelem kavárny Daniel. Už 25 let stojí tento podnik v centru Ostravy a stal se tak nejstarší kavárnou ve městě. Během let si vybudoval jedinečnou atmosféru, která láká generace hostů. V rozhovoru Daniel Skeřil ukazuje, jak ke kavárně přistupuje, co pro něj znamená a proč se i po čtvrt století stala místem, kam lidé chodí nejen na kávu, ale hlavně za klidem a příběhem.
Proč jste se rozhodl pojmenovat kavárnu právě „Daniel”? Je za tím osobní příběh nebo symbolika?
Kolaudace kavárny proběhla 17. prosince 1999 – a právě v ten den slaví svátek Daniel. Proto to jméno. A jestli v tom je symbolika? Možná jen ta, že kolaudace musela být toho 17., protože další možný termín by byl až v únoru.
Pamatujete si na úplně první den, kdy se kavárna otevřela? Co se tehdy všechno pokazilo a co vás naopak překvapilo?
Úplně první den otvíračky byl v pohodě. První zákaznice byly dvě paní z pracovního úřadu, které přišly úplnou náhodou. Jinak dorazili známí a kamarádi. Největší zádrhel přišel den předtím v den kolaudace. Dal jsem si veškeré nářadí na chodbu a někdo mi ho ukradl. Vrtačky, brusky, všechno bylo pryč.
Během provozu určitě přišly i těžší chvíle. Co pro vás byla ta největší výzva?
Nejtěžší jsou pro mě vždycky okamžiky, kdy něco končí. Nějaká etapa. Třeba děcka z konzervatoře chodí osm let, pak odmaturují… a je konec. To je pro mě smutné. Ale vyloženě konkrétní výzva? Asi žádná výrazná nebyla.
Co podle vás kavárně Daniel pomohlo přežít tolik let, kdy jiné podniky často zanikají?
Moje houževnatost, víra v kavárnu, odhodlání a taky spousta štěstí a lidí, kteří přišli ve správný čas. Myslím si, že i doba tomu dost pomohla.
Vnímáte nějaké konkrétní změny v kavárenské kultuře za poslední roky?
V roce 2000 skoro nikdo nevěděl, co to „kavárna“ vlastně je. Kavárny jako takové neexistovaly. Bylo to místo, kam chodili spíš starší lidé. Nikdo nechápal, proč by měl jít jen tak na kávu, když si ji může udělat doma. Pak přišel trend „fancy“ kaváren, později vlna hipster kaváren a dnes mám pocit, že se to vrací k samotnému produktu. Káva s sebou, rychlost. Popkultura kaváren už trochu ustupuje.
Jak se vám daří skloubit tradici s tím, co dnes vyhledává mladší generace?
Většinou podněty přicházejí právě od nich. ,,Udělej matchu, zkus tohle a tamto.” Snažím se to skloubit, ale nepodléhám slepě trendům. Když je něco jen módní trend, nemusím to mít hned.
Přijde vám, že dnešní hosté nehledají jen dobrou kávu, ale i místo s příběhem a atmosférou?
Přijde mi, že hlavně. Právě to hledají. Nějaké vystoupení z reality, kde si můžou odpočinout. O tu kávu samotnou nejde. Nebo jako samozřejmě jde, ale není to hlavní priorita. Hlavní priorita je alespoň na chvíli odříznout se od světa.
Setkal jste se s hosty, kteří mají k prvorepublikovému stylu osobní vztah – třeba díky rodině?
Ano, určitě. Přišla tady paní, která tady bydlela. Přímo v tomto bytě, chviličku po válce. Tak popisovala, co všechno tady bylo, co se zde změnilo. Potom třeba můj kamarád malíř, který má blízko k secesi a těmhle věcem. A jinak samozřejmě starší lidi, kteří si díky tomu mohou zavzpomínat na svoje dětství.
Je v kavárně něco, co si hosté často fotí nebo obdivují, když přijdou poprvé?
Cafe au lait. Naše nejoblíbenější kafe. Potom celkově interiér, zákoutí, snaží se zachytit nějakou atmosféru. A Máju.
Nejvíc asi cafe au lait. To je naše nejoblíbenější káva. A pak samotný interiér, zákoutí, atmosféra… a samozřejmě kavárenského psa Máju.
Co vám dělá největší radost při běžném provozu?
Když vidím, že jsou hosté v pohodě, relaxují a užívají si odpoledne.
Máte někdy šanci si v kavárně jen tak sednout jako běžný host, nebo se to provozovateli vlastně nikdy nepoštěstí?
Rozhodně ne. Ani to nedělám. Kdybych si tu sedl během otevírací doby, stejně bych pracoval. Sednu si tak maximálně před otevíračkou. To ano. Ale během otvíračky určitě ne.
Existuje nějaký malý rituál, který si v kavárně udržujete jen pro sebe?
Ano – cinknutí. U dveří je zvoneček a já na něj vždycky cinknu, když přijdu, a cinknu i při odchodu. A to dělám od prvního dne.
Jaký nejbizarnější požadavek nebo situaci jste zažil se zákazníkem?
Cafe latte bez mléka? Zas úplně bizarní to nikdy nebylo, jen si někteří zákazníci třeba někdy popletli. Jeden si tady třeba objednal smažák s hranolkami a tatarkou. Ale asi nejbizarnější jsou takové ty úpravy, jako je například yogie bez příchutě (pozn. redakce: yogie ja tvarohový nápoj s příchutí, ve které jsou dvě ingredience; tvaroh a příchuť).
V lístku máte hodně originálních drinků. Vytvořil jste je sám, nebo jste se někde inspiroval? Popřípadě podle čeho jste je vytvářel?
Něco vzniklo podle inspirace, něco vlastní tvorbou a většinou tak, aby se využil celý sortiment. Jdu hlavně po chuti. Snažím se, aby byly nápoje promyšlené, měly nějakou rafinovanost a nebyly jen obyčejným pitím, které dostanete všude.
Máte v nabídce něco, co není na jídelním lístku – ale znají to jen „ti, co vědí“?
Teď už asi moc ne, ale kdysi se chodilo na studentský střik. To byla deci džusu a půl litru vody. A jinak nic moc takového není. Jsou věci ze zimní nabídky, která už není, na které se chodí i teď v létě, jako například horký lotus. Na ten lidé chodí pořád.
