Marcela Vymyslická je návrhářka z Ostravy, která stojí za značkou MarVa de Luxe. Ve své práci propojuje dlouholetou zkušenost z oblasti krejčovství, důraz na kvalitu zpracování a cit pro přírodní materiály. Vychází z rodinné tradice a od dětství má k šití blízko. Dnes navrhuje a šije modely pro ženy, které hledají pohodlí, originalitu i funkčnost. Móda pro ni není jen otázkou vzhledu, ale způsobem, jak vyjádřit osobnost a cítit se dobře ve vlastním těle.
Začneme osobním vyjádřením. Co pro vás znamená móda – je to výraz stylu, duše nebo tichý způsob, jak vyprávět příběh bez slov?
Pro mě je móda přirozeným způsobem vyjádření. Je to tichý jazyk duše, který mluví dřív, než vůbec otevřeme ústa. Oděv podle mě vypráví příběh – o tom, kým jsme, čemu věříme, co milujeme. Móda není jen o trendech, je o autenticitě. Když si obleču lněné šaty, které jsem sama navrhla a ušila, cítím se celistvá – jako bych v sobě spojila řemeslo, cit i respekt k přírodě. Móda je pro mě i forma klidu. Nemusí být hlučná, ale měla by být upřímná.
Jak se z malé holky, která šila šaty pro panenky, stala návrhářka, která obléká ženy s charakterem?
Byla to dlouhá, přirozená cesta. Odmalička jsem sledovala svou babičku, která šila, pletla a učila mě trpělivosti, pokoře a lásce k řemeslu. První šaty pro panenky byly možná křivé, ale byly moje – a to mě naučilo, že radost z tvorby je silnější než dokonalost. Postupně jsem prošla všemi stupni odborného vzdělání – od klasické krejčoviny přes oděvní průmyslovku až po konzervatoř, kde jsem studovala módní návrhářství.
Módě jsem se nikdy nevěnovala proto, abych „oblékala ženy“. Vždycky jsem chtěla skrz oblečení pomoci ženám cítit se samy sebou. A když dnes vidím, že si ženy v mých šatech připadají silnější, klidnější nebo krásnější – vím, že ta malá holka s jehlou v ruce šla správnou cestou.
Vaše značka MarVa de Luxe dává nový rozměr lnu, vlně i hedvábí. Co vás na přírodních materiálech fascinuje nejvíc?
Přírodní materiály mají pro mě duši. Len, vlna nebo hedvábí jsou živé – reagují na dotek, dýchají s tělem, stárnou s grácií. Každý z nich má svůj charakter a náladu. Len je strohý a noblesní zároveň, vlna je laskavá, teplá a pevná, hedvábí je éterické jako sen. Navíc, jako alergik nemohu nosit syntetické látky – moje kůže je nekompromisní učitelka.
Fascinuje mě, že tyto materiály s námi žijí – a ne jen „fungují“. Věřím, že si oblékáme i jejich energii, historii a přírodní rovnováhu. Když k nim přistoupíme s respektem a řemeslem, vznikne něco, co je krásné a zároveň pravdivé.
Mnoho žen hledá v šatníku univerzálnost, ale vy stavíte na originalitě – jak se dnes tvoří oděv, který vydrží roky, ale zároveň nepůsobí nudně?
Základem je kvalitní materiál a poctivé řemeslo. Když oděv dobře sedí, je z přírodního vlákna a s láskou ušitý, jeho krása nestárne. Originalita nemusí být výstřední – naopak. Stačí jeden nečekaný detail, barva, zajímavý střih nebo malý výtvarný prvek, který mluví za nositelku.
Dlouhověkost a originalita se nevylučují – navzájem se podporují. Když něco milujete, nosíte to znovu a znovu. A móda nemusí být nudná, když je pravdivá. Proto tvořím modely, které s ženou žijí, mění se s ní, a ona v nich může být sama sebou – každý den trochu jinak, a přitom pořád autenticky.
V Ostravě jste aktivní nejen jako návrhářka, ale i jako lektorka šití. Podílíte se také na výuce jedné z ostravských ZŠ. Jak děti reagují na jehlu, nit a vlastní kreativitu v době tabletů?
Děti mě neustále překvapují. Přijdou nejisté, někdy i s nedůvěrou – a pak se jim rozzáří oči, když zjistí, že vlastníma rukama dokážou vytvořit něco reálného. V dnešní době, kdy je všechno digitální a instantní, je šití opravdový zážitek. Jehla a nit nejsou jen nástroje – jsou to mosty ke koncentraci, trpělivosti a sebedůvěře.
Všímají si, že když něco zkazí, jde to opravit – a to je pro ně důležité zjištění. Učí se tvořit i chybovat. A hlavně – tvořit něco, co nikdo jiný nemá. Najednou mají potřebu vyjádřit se. Jsou v tom svobodné a velmi vynalézavé. A to je přesně ta energie, kterou dnešní svět potřebuje.
Vaše oděvy často připomínají umělecká díla. Jak probíhá cesta od štětce k šicímu stroji, když přenášíte motivy z obrazů do módy?
Tvorba obrazu a tvorba oděvu jsou pro mě spojené nádoby. Malba je moje vnitřní řeč, emoce, které chci předat. Když maluji, nemyslím na to, že to bude jednou na šatech – ale ono to tam prostě patří. Je to přirozený přesah. Vzniká motiv, struktura, barevnost… a najednou vím, že to má pokračovat v látce.
Přenést malbu do oděvu není jen o tisku na textil – je to o práci s kompozicí, s proporcemi ženského těla, s pohybem. Obraz se na látce chová jinak, musí dýchat a žít. A oděv zase získá nový rozměr – nejen estetický, ale i příběhový.
Vlastně tak vzniká nositelné umění. Je to cesta od duše, přes ruku až na tělo.
Celý módní průmysl otvírá oči a vhlíží k udržitelné módě. Jak podle vás může second hand dostat „couture“ rozměr?
Second hand pro mě není jen způsob, jak šetřit přírodu nebo peněženku – je to studnice inspirace. Spousta oděvů z druhé ruky má kvalitu, kterou dnes běžně nenajdeme. Když takový kus vezmu do ruky, vidím potenciál. Někdy stačí malý zásah – přešití, úprava střihu, nový detail – a vznikne jedinečný kousek s charakterem haute couture.
Couture pro mě znamená nejen ruční práci a kvalitu, ale hlavně vztah k oděvu. A ten může vzniknout i z recyklovaného materiálu. Učím to i své studenty – že i z obyčejného saka ze sekáče se může stát výjimečný kabát. Stačí cit, řemeslo a chuť tvořit.
A hlavně – v módě není nic staré, když je to dobře ušité a znovu milované.
Váš ateliér v Kunčičkách působí jako oáza klidu a řemesla. Cítíte v Ostravě podporu pro tvůrčí ženy, nebo stále bojujete s předsudky?
V Ostravě je krásná komunita tvůrčích lidí, ale zároveň si myslím, že tu pořád přetrvávají určité předsudky vůči ženám v řemeslných a uměleckých profesích. Jako žena, která vede dílnu a vyučuje, se setkávám s oběma – podporou i nepochopením.
Mám štěstí na kolegyně, studenty a zákaznice, které mou práci oceňují a podporují. Ale i tak je to někdy boj – zejména pokud jde o rozšíření povědomí o udržitelné a kvalitní módě.
Přesto věřím, že Ostrava se posouvá správným směrem. Lidé začínají více vnímat hodnotu ruční práce a originální tvorby, a to nám dává sílu pokračovat.
Co byste doporučila ženám, které chtějí nosit originální českou módu, ale bojí se vystoupit z komfortní zóny konfekce?
Ráda bych jim řekla: Nebojte se být samy sebou! Originální móda není o tom křičet do světa, ale najít svůj osobní styl a vyjádřit tím sebe sama. Často je to cesta krok za krokem — začít třeba s jedním výraznějším kouskem, který vám sedne a cítíte se v něm dobře.
Česká móda, zejména ta udržitelná a na míru, nabízí kvalitu, pohodlí i nadčasovost. Když investujete do něčeho opravdu dobrého, máte pocit, že nosíte něco výjimečného, co vás provází roky.
Komfortní zóna konfekce je jistá, ale občas je třeba vykročit trochu jiným směrem, abychom našly radost z vlastního stylu. Věřte si, móda je hra a dobrodružství.
A úplně na závěr – jaký je váš nejoblíbenější kousek, který jste kdy vytvořila a s jakým záměrem případně pro jakou příležitost.
Nejoblíbenější kousek je pro mě vždy ten, který právě vzniká, protože do něj vkládám všechnu svou energii, zkušenosti a emoce. Ale kdybych měla vybrat jeden, byl by to kabát z luxusní vlny, který jsem šila na míru jedné ženě, která chtěla něco výjimečného a zároveň praktického. Kabát spojuje tradiční řemeslo s moderním střihem a je navržen tak, aby vydržel roky.
Chtěla jsem, aby to nebyl jen oděv, ale věc s duší, která bude její majitelku provázet v každém ročním období, v práci i ve volném čase. Pro mě je to přesně to, co móda má být – funkční umění, které vypráví příběh.
