Barbora Vostálová
návrhářka pánské módy z Třebíče, která působí v Ostravě. Vedle komerční tvorby se věnuje i volnějším konceptuálním projektům a divadelním kostýmům. Vystudovala grafiku, ale během Erasmu objevila svou skutečnou vášeň pro oděvní design. Momentálně navrhuje pro značku Bandi a její tvorba je typická kontrasty a důrazem na vnitřní prožitek.
Vybavíte si ten moment, kdy vám došlo, že grafika už vám nestačí a móda začala přebírat
hlavní roli?
Moje maminka je pánská krejčová a tak jsem měla k módě vždycky blízko. Když jsem se
hlásila na střední školu, tak jsem se rozhodovala právě mezi studiem oděvu a grafikou. Okolí mě však přesvědčilo jít spíše na grafiku, která tehdy slibovala dobrou budoucnost. Já jsem ale už na střední škole cítila, že to není úplně ono. Život mě ale nakonec k módě přece jen zavedl, když jsem měla v rámci Erasmu možnost chodit do Ateliéru unikátního oděvu na UAP v Poznani, kam jsem se potom vrátila na magisterku.
Pokud byste měla popsat Ostravu jako módní inspiraci – co byste na ní vyzdvihla?
Měla jsem možnost žít v různých městech i v zahraničí a musím říct, že Ostrava je opravdu jiná. Je specifická. Líbí se mi ten punk, drsnost a bordel a hlavně lidi. Právě ti jsou nejinspirativnější, protože v sobě mají drive a velkou energii, která je nakažlivá.
Přechod z grafiky do módy musel být dost punkový – co vám v tom období pomohlo se
neztratit?
Byla jsem vlastně na magisterce v Poznani, neuměla jsem naprosto nic a nechápala jsem, že mě vůbec vzali. Měla jsem strach, jestli to vůbec zvládnu, ale nakonec to šlo tak nějak samo. Měla jsem tam skvělý kolektiv spolužáků a hlavně profesoři byli velmi milí a podporující, což v Česku moc časté není. Rychle jsem se naučila šít a vytvářela své první kolekce a všechno nakonec dobře dopadlo.
Vaše tvorba často pracuje s napětím mezi těžkým a lehkým, světlým a temným – kde tenhle
kontrast vzniká? Uvnitř vás?
Určitě to vzniká někde uvnitř mě. Nedokážu ale přesně popsat proč. Možná si teď procházím nelehkým obdobím, kdy přesně toto napětí prožívám a vnitřně se s tím snažím vyrovnávat. To samozřejmě vždy ovlivňuje moji tvorbu. Možná jednou budu navrhovat i veselejší a barevnější módu nebo jsem prostě taková.
Co se vám honí hlavou, když poprvé sledujete svou kolekci v pohybu na přehlídce?
Myslím, že v hlavě se mi už v tu chvíli nehoní nic. Je tam vzduchoprázdno. Spíš si užívám ten pocit radosti, že se to podařilo, radosti z odvedené práce a celkovou atmosféru.
Kdybyste měla obléknout postavu z filmu nebo knížky, kdo by to byl a proč právě ona?
Určitě bych ráda oblékla nějakou zajímavou postavu, kde by byl velký prostor pro kreativitu. Proč ne třeba Kleopatru nebo Alžbětu I. Byla by to komplexní práce v podobě nastudování dobového oděvu, vyjádření psychologie těchto výrazných postav a navrhování by bylo jistě velkou kreativní výzvou.
Táhne vás to víc k divadelnímu kostýmu, nebo k nositelné módě? A dá se to vůbec
jednoznačně rozdělit?
Od školy se živím jako návrhářka klasické pánské módy. Začínala jsem u Blažka a nyní navrhuji v Bandi tady v Ostravě. Té nositelné módy mám tedy denně až až. Ve své volné tvorbě proto tíhnu spíše ke konceptuálnější módě a divadelnímu kostýmu, které jsou pro mě srdcovou záležitostí. V budoucnu bych se kostýmu chtěla věnovat určitě více, nemám ale problém s tím, že bych se věnovala nositelné módě. Je potřeba to vyvažovat.
Máte kolem sebe lidi, kteří vás drží nohama na zemi? Nebo se raději necháváte unášet vlastní
vizí?
V práci máme jasně nastavená pravidla a není tam příliš prostoru pro nějakou větší kreativitu. Tam mám nohy svázané hodně u země. Proto ve svých vlastních projektech nechávám vizi volný průběh. Díky těmto dvěma protipólům mám ale sama dobře nastavenou míru toho, co je ještě snesitelné a co už možná ne. Záleží vždy na typu projektu nebo zakázky, pro jakou příležitost je to určeno.
Co byste poradila mladé ženě, která by se ráda vydala cestou oděvní tvorby, ale bojí se, že to
nedává smysl?
Pokud jí to nedává smysl, potom bych jí radila do toho ani nejít. Oděv je velmi komplexní a poměrně složitý obor a současná situace v Česku není úplně jednoduchá. Člověk, který se rozhodne tímto směrem jít, musí mít pro tu tvorbu zápal a vášeň, musí ho to bavit a hlavně mu to musí dávat ten smysl. To je základ a potom jde všechno.
Když tvoříte, máte pocit, že tím říkáte něco za sebe, nebo spíš otevíráte prostor pro to, aby si
divák vytvořil vlastní výklad?
Každý umělec a designer ať chce nebo ne, vždy svou tvorbou něco říká. Vědomě nebo nevědomě. Já ale ráda věci nedoříkám a nechávám v nich určitý kus tajemství. V tom je síla umění – divák má možnost si domýšlet, vytvářet si svoje vize a výklady. Otevírá se jeho představivost a může v tom také poznat kus sebe sama.
