Tomáš Holub je český šperkař a umělec, který ve své tvorbě kombinuje minimalismus, moderní technologie a hlubokou inspiraci přírodou. Začínal jako geodet, poté se věnoval designu sportovního vybavení a teprve později našel svůj směr v tvorbě šperků. Dnes jsou jeho díla rozpoznatelná svou precizností, originálním stylem a schopností spojit estetiku s funkčností
Co Vás přivedlo k tvorbě šperků a umělecké činnosti? Byla to dlouhodobá vášeň, nebo spíš impulzivní rozhodnutí?
Jednoznačně dlouhodobá vášeň. Už jako dítě jsem miloval kreslení, malování, modelování – zkrátka cokoliv, co zahrnovalo výtvarnou tvorbu. Pamatuji si, jak jsem mohl celé hodiny trávit ponořený do kreslení nebo sochaření, a ten pocit naprostého zaujetí mě provázel celé dětství. Chodil jsem do lidové školy umění, kde mě vedli skvělí učitelé, a díky nim jsem sbíral ocenění na malířských soutěžích.
Paradoxně jsem se ale nikdy nepřihlásil na uměleckou školu. Důvod byl jednoduchý – tehdy mi rodiče říkali, že bych se jako umělec neuživil. Proto jsem se rozhodl pro geodézii a kartografii, což mi připadalo jako ideální kompromis. Tahle profese mě měla udržet v kontaktu s kreslením a zároveň nabídnout stabilitu. Jenže realita byla jiná. Krátce po revoluci v roce 1989 se všechno změnilo. Přišly nové možnosti, a já si uvědomil, že chci dělat něco úplně jiného. Dal jsem geodézii sbohem a začal podnikat.
Začátky nebyly vůbec jednoduché. S manželkou jsme se pustili do navrhování a šití sportovního vybavení, které tehdy u nás prakticky neexistovalo. Náš byt byl plný materiálu, a dokonce jsme jako sklad používali nepojízdné auto před domem. Ale postupně jsme se rozrostli, pronajímali větší prostory a nakonec zaměstnávali desítky lidí. Po patnácti letech jsme se ale rozhodli skončit, a to byl moment, kdy jsem se začal vracet k výtvarné tvorbě – a nakonec i k šperkům.
Takže k šperkům jste se dostal až po dlouhých letech v jiném oboru?
Ano, přesně tak. Po těch patnácti letech v textilu jsem byl na křižovatce. Vrátil jsem se ke kořenům, nejdřív k interiérovému designu a postupně i k volné výtvarné tvorbě. Šperky přišly až později, kolem roku 2010, a musím přiznat, že to byl velký skok do neznáma. Ale rychle jsem si uvědomil, že právě ve špercích můžu spojit všechny zkušenosti, které jsem během let nasbíral – od výtvarné tvorby přes technologie až po design.
Pamatujete si na svůj první šperk?
Ano, velmi dobře. Byl to prsten z eloxovaného hliníku, řezaný z trubek a jeklů. Ty z jeklů byly obzvlášť originální, protože měly hranatý tvar, což tehdy působilo velmi netradičně. A díky eloxování jsem mohl nabídnout různé barvy – třeba deset různých odstínů. To byla obrovská výhoda, protože podobné šperky tehdy nikdo nedělal. Měl jsem s nimi nečekaný úspěch, což mě utvrdilo v tom, že jsem na správné cestě.
Eloxování hliníku není ve šperkařství úplně běžné. Co Vás k němu přivedlo?
Eloxování mě fascinovalo už dávno předtím, než jsem začal tvořit šperky. Pohyboval jsem se mezi cyklisty a vyznavači outdoorových sportů, kde je eloxovaný hliník běžný – třeba u horolezeckých pomůcek nebo dílů na kola. Co mě na eloxování hliníku dodnes fascinuje je krása barevného kovového povrchu, jehož charakter je úplně jiný než při prostém nastříkání barvou. Je to dáno tím, že barva je součástí povrchové struktury kovu a přesně kopíruje povrch. Takže když ho vyleštíte, leskne se i barva, když ho naopak zmatníte třeba pískováním, je krásně matný. Navíc je povrch moc příjemný na dotek a trvanlivý.
Když jsem začal tvořit šperky, bylo pro mě eloxování přirozenou volbou. Ale není to jednoduchá technika – povrch nejde pájet a jakékoliv poškození je těžké opravit. Musíte být velmi precizní a místo tradičních postupů, jako je pájení, používat třeba lepení. To mě na tom baví – je to výzva, která mě nutí být pořád lepší.
Má Vaše tvorba nějaký charakteristický rukopis? Něco, podle čeho ji lidé poznají?
Myslím, že ano. Lidé mi často říkají, že moje šperky poznají na první pohled. Snažím se o čistý, současný design, který není zatížený tradicemi. Vlastně mě baví hledat nové způsoby, jak šperk navrhnout a zpracovat, aby byl originální, ale zároveň nositelný. Myslím, že moje tvorba má minimalistický, ale zároveň výrazný styl, který lidé oceňují.
Minimalismus je ve Vaší práci hodně patrný. Co pro Vás osobně znamená
Minimalismus pro mě není jen o estetice, ale hlavně o přístupu k tvorbě. Je to schopnost zbavit se všeho, co je zbytečné, a najít to nejčistší a nejjednodušší řešení. Ať už jde o celkový design nebo detaily, vždycky se snažím hledat rovnováhu mezi jednoduchostí a funkčností. Myslím, že minimalismus není o tom, že něco uděláte maličké nebo jednoduché – je to spíš o tom, že každý detail má svůj význam a nic tam není navíc.
Máte nějaký šperk, který je pro Vás obzvlášť výjimečný?
Určitě. Nejvíc asi náhrdelník z výstavy Madona, která se konala v Kladrubském klášteře v roce 2023. Na té výstavě jsem měl sedm šperků, na kterých jsem pracoval zhruba půl roku. Ale právě ten náhrdelník byl pro mě největší výzvou. Měsíce jsem přemýšlel nad tím, jak ho pojmout, a nakonec jsem zvolil přístup, který mi připadal nejpřirozenější. Ta práce byla náročná, ale myslím, že se to na výsledku odrazilo.
Zaujala mne Vaše spojitost s přírodou, co z ní Vás inspiruje při práci nejvíce? Jedná se například o nějaký specifický prvek?
Všichni jsme s přírodou spjati, jen někteří si to náležitě užíváme. Když jsme se přestěhovali z Prahy na venkov, obklopily nás nekonečné lesy. Trávím v přírodě hodně času a fascinuje mě její schopnost vytvářet dokonalé struktury. Inspirují mě obyčejné věci – kaluže, staré kmeny, oprýskané omítky. Často se snažím tyhle přírodní procesy napodobit ve své tvorbě a vytvořit něco, co ve výsledku vypadá jako by to bylo staré stovky let… ať už jde o obrazy nebo šperky.
Jaký pocit chcete, aby Vaše šperky v lidech vyvolávaly?
Chci, aby je lidé nosili s radostí, hrdostí a sebevědomím. Aby pro ně byly nejen estetické, ale měly i nějaký přesah – třeba jako talismany, které jim přinášejí štěstí nebo zlepšují náladu.
Vaše obrazy jsou často velmi monochromatické, co Vás vede k použití této barevné palety?
Možná to zní trochu zvláštně, ale mým nejoblíbenějším obdobím v roce bývá předjaří a pozdní podzim. Období zemitých neutrálních barev, období ušmudlané, tmavé, mlhou pohlcené, jindy rozptýleným světlem zalité. V takovém prostředí se dokážu asi nejlépe naladit na okolní přírodu, je to období nejvyššího souznění, kdy přichází největší inspirace. Ale míval jsem i barevné období – nevím, možná zase přijde.
Je nějaký umělec, který Vás ve Vaší tvorbě, ať už obrazů tak šperků, inspiroval? Pokud ano, kdo a jakým způsobem?
Určitě! Mám své oblíbené malíře. Například Ital Alberto Burri se svými strukturálními abstrakcemi. To byl velký experimentátor, který na svých obrazech používal všechny možné materiály jako vápno, kaolín, klíh, jutu, dehet, trápil své obrazy nad plamenem, pálil do nich díry, a výsledek je prostě úchvatný.
Nebo monumentální německý malíř Anselm Kiefer, jehož dechberoucí obrazy vystupují do prostoru a evokují kulisy světa, jehož osud jako by se lidem vymkl z rukou. I mezi šperkaři mám své oblíbené autory a inspirativní přístupy. Asi nejbližší je mi německá škola, německý precizní přístup k designu, také italský, více sochařský a umělecký přístup a potom velmi obdivuji japonskou školu tradičního mistrovského zpracování kovu a jejich metalurgické kejkle.
