Václav Buchtelík
ostravský malíř a autor koláží, jehož tvorba se vyznačuje temnou symbolikou, expresivitou a osobními tématy. Vystudoval Fakultu umění Ostravské univerzity, kde nyní pokračuje v doktorském studiu. Ve své práci propojuje motivy socialistické estetiky s vnitřní úzkostí a apokalyptickými vizemi, často inspirovanými hudbou a osobními prožitky. Tvoří hlavně malby a koláže, přičemž s oblibou pracuje s fragmenty a přetváří je do nových významových celků. Jeho obrazy působí snově, zneklidňujícím dojmem a zrcadlí napětí mezi minulostí a současností.
Vaše obrazy vyzařují intenzivní emoce, které často balancují mezi úzkostí a silným napětím. Jak byste popsal svou vizi toho, co se snažíte na plátno přenést? Co vám to dává osobně?
Jak už jsem někde říkal, mám smysl pro drama a jistou formu patosu, v dobrém slova smyslu. To napětí je dané tím, jak o věcech přemýšlím a posléze převádím ve vizuální stránku. Jako asi mnoho lidí jsem v životě zažil ne moc hezké věci. Ať už to byl rozvod rodičů ve formativní pubertě, psychické problémy, smrt matky, vlastní rozvod, nenaplněné lásky a podobně. S malbou je to mnohdy jako s poezií, snažíte se do ní vložit své pocity, šifry, symboly, nálady, imprese. O to se snažím i v malbě samotné. Je pro mě důležitý osobní prožitek.
Jak vypadá váš kreativní proces, když začínáte s novým dílem? Je to spíše náhlý nápad, nebo se postupně rozvine?
Dříve jsem jel jako lokomotiva a byl jsem schopen za dva dny namalovat dvoumetrový obraz. Momentálně je to spíše pomalejší postup, rozvážnější a popravdě taky o věcech asi více přemýšlím, nicméně někdy zbytečně. V poslední době dost prokrastinuji, ale je to dané také způsobem života, který teď vedu. Dvě práce, doktorandské studium na Fakultě umění Ostravské univerzity, vztah, společenský život…takže se nápady pomalu rozvíjí.
Vaše tvorba se vyznačuje spojením historických a současných témat, často plných kontrastů a napětí. Kde berete inspiraci na tato propojení?
Zajímá mě sledovat současnou malbu, ale také nezapomínám na historii. Dnes je velmi časté a vlastně naprosto běžné citovat starší přístupy k malbě, odkazovat se na autory, které má člověk sám rád. Momentálně pracuji s motivy Bohumila Kubišty, průkopníka kubistické malby v Čechách. Apropriuji prvky jeho malby, což jsem dělal před pár lety a vracím se k tomu i dnes. Kubišta není jediný koho cituji.
V minulosti to byli např. da Vinci, Caravaggio, Matyáš Bernard Braun, Thédore Géricault, Francis Bacon. Tento přístup mi snad vtiskla také praxe papírové koláže, které se s přestávkami věnuji od roku 2014. Jistá juxtapozice a eklektizmus v mé tvorbě jsou dané asi také tímto aspektem. Člověk při tvorbě koláží prolistuje desítky knih, časopisů, monografií a vidí mnohé věci, které se automaticky dostanou do podvědomí nebo s nimi posléze pracuje vědomě.
Při práci s tak silnými a někdy těžkými motivy, jako je dým nebo sopečná magma, je to pro vás spíše výzva, nebo jakási forma uvolnění?
Dým a magma jsou prvky, které jsem už opustil. Byly to symboly nějakého napětí ve mně. K zobrazování těchto přírodních jevů jsem došel nejspíš také skrz koláže. Momentálně nemám potřebu se k těmto prvkům vracet.
Když se zaměříme na vaši hudební stránku, jak se prolíná váš přístup k malbě a hudbě? Jsou nějaké podobnosti v kreativitě, které přenášíte z jednoho světa do druhého?
Jsem aktivní muzikant a s kolegy, malířkou Barborou Mikudovou a Jakubem Filipim aka Kvanem, máme kapelu Tilikum. Hrajeme noise rock s prvky metalu a snažíme se náš stylový přístup různě ohýbat a přizpůsobovat našim požadavkům. Snad je to také hudba, která se podepisuje v mé malbě. Dříve rozhodně více než teď. Mám rád tvrdší žánry hudby a kultura kolem metalu je vizuálně pestrá. Nejsem ortodoxní metalista, díky bohu, ale baví mě ta energie, tvrdost, agresivita, přesnost.
Mou oblíbenou kapelou je švédská parta Meshuggah, hrající progresivní metal, djent, místy math metal. Jejich muzika nejlépe vystihuje energii, kterou vyhledávám a která mi vyhovuje. Nejednou se stalo, že jsem došel do ateliéru naštvaný, podrážděný. Pustil jsem si mou oblíbenou desku Koloss (2012) a z prvními takty šla podrážděnost pryč, já se najednou uklidnil a byl naladěný na práci. V roce 2021 jsem namaloval řadu obrazů, z nichž mnohé zachycovaly právě magma, dým, tornáda. Asi to byla energie, kterou jsem potřeboval pomocí těchto prvků pustit ven. V té době jsem u malování poslouchal hudbu opravdu pravidelně. Dnes dám někdy přednost raději tichu.
V obrazech, jako je „Dým“, vidíme silné kontrasty mezi destrukcí a uměním. Co pro vás tento kontrast znamená a jak ho vnímáte v kontextu současného umění?
Obraz „Dým“ je z roku 2019. Malba zachycuje doutnající portál ostravského Domu umění, ve kterém jsem pracoval 7 let jako správce depozitáře. Už v té době jsem cítil, že mé fungování v této pozici není to, co bych v životě doopravdy chtěl a emoci z toho všeho jsem přenesl na plátno. Několikrát jsem kolem GVUO procházel a říkal si: „Ať ten barák vybouchne!“ Jsem dost emotivní člověk a když se mi něco nelíbí, opravdu to prožívám intenzivně. Přitom ten barák mám z architektonického hlediska rád a nechtěl bych, aby se mu něco podobného stalo. Byla to jen emoce z dusivé atmosféry a nálady z působení v této instituci.
Jakým způsobem se projevuje vaše osobní nálada v aktuálním díle? Máte tendenci se vyjadřovat k osobnímu rozpoložení, nebo se spíše snažíte zachytit širší kolektivní emoce?
Osobní rozpoložení je pro mě zásadní. Velmi málo se v malbě a obecně v tvorbě vyjadřuji ke kolektivním tématům a emocím.
Když mluvíte o své práci, často se zmiňujete o demonických a apokalyptických tématech. Co v těchto motivech vidíte, že vás přitahuje a jak je přetváříte na umění?
Je to určitě emoce z vnímání života a světa kolem. Život a situace v něm nejsou mnohdy fér, i když si za některé věci můžeme sami. Při veselých náladách tvořit nedokážu. Nechci mít nálepku temnopána, ale za ty roky, co to dělám jsem zjistil, že negativní emoce jsou pro mě hnacím motorem k tvorbě obrazů, básní, skladeb.
Jaké umělecké směry a historie ovlivnily vaši tvorbu? Je nějaký konkrétní umělec, který na vás měl zásadní vliv, nebo spíše celková atmosféra určité doby?
Z historických epoch je to určitě baroko, které mi imponuje nejvíce. Divadelnost a přemrštěnost té doby je pro mě přitažlivá. Alespoň na týden bych se chtěl přemístit zpět v čase a zakusit tu dobu. Poznat to, jak lidé o věcech přemýšleli, co bylo normální a naopak nebylo, jak vnímali smrt, jak se stavěli k řemeslu v malbě a sochařství, chtěl bych zakusit společenský život barokních dvorů, večírků apod.
Rozhodně to ve mně před lety vzbudila návštěva východočeské lokality Kuks a Žireč. Jedná se o barokní komplex zahrnující v okruhu asi 3 kilometrů spektakulární podívanou. Samotný hospital na Kuksu je perla českého vrcholného baroka ve všech směrech. V přilehlé vesnici Žireč v takzvaném Braunově Betlémě, v lese, můžeme najít sochy, které vysekal do pískovcových masivů sám Matyáš Bernard Braun, sochař řadící se do vrcholného baroka v Čechách. Byl to on, kdo v rámci umění vtiskl tomuto místu jedinečnou atmosféru, spolu s donátorem a podporovatelem umění hrabětem Šporkem, který vše financoval a díky jeho vášni k umění se Braun stal víceméně jeho „dvorním“ sochařem.
Doporučuji návštěvu. Byl jsem tam mnohokrát. Před rekonstrukcí, během rekonstrukce i po ní a vždy to byl zážitek, který chci zažívat znovu a znovu. Taktéž severozápadně od Prahy malá vesnice Valeč, nádherný a klidný barokní komplex, kde najdeme lapidárium s Braunovými originály. Nebo východočeská pevnost Josefov, což je další místo, které mě naplňuje štěstím a také obsahuje lapidárium s Braunovými sochami nemalého významu.
Ze současných nebo z historického hlediska nedávných stylů je to určitě surrealismus, metafyzická malba, malba 80. let v Německu, Americe, Itálii. Ale také jeden z mých hlavních oblíbených proudů malby, skupina kolem tzv. „Nové lipské školy“ v čele s malířem Neo Rauchem nebo „Klužská škola“ z Rumunska. Je toho opravdu hodně, na co rád koukám a co mě baví.
Jak se vyrovnáváte s kritikou vaší tvorby? Ovlivňuje to nějak vaši práci, nebo se soustředíte spíše na vlastní vizi?
Kritice se snažím nepodléhat. Je pár věcí, které ovlivní můj úsudek, a to jsou většinou názory a konstruktivní kritiky mých přátel, převážně kolegů z oboru, na které mnohdy dám. Ale pravdou je, že jsem dost tvrdohlavý a nenechám si do věcí kecat. Někdy možná na škodu, ale nemůžu si pomoct.
