Veronika Gadulová je česká textile designérka, výtvarnice, lektorka a zakladatelka značky Tkanee, ve které se věnuje ručnímu tkaní, obrazovému háčkování i výuce dalších technik. Vytvořila prostor, kde se setkávají tradice s moderním designem a rozhodla se ho sdílet i dál se světem.
Také je to žena, která se rozhodla opustit akademický svět i jistotu korporátního prostředí, aby se mohla naplno věnovat tvorbě a také lidem, kteří chtějí objevovat kouzlo práce rukama. Tkaní pro ni není jen řemeslo, ale způsob, jak zpomalit, být přítomná, a znovu se spojit sama se sebou. V Ostravě založila Ateliér ručního tkaní, kde se rodí nové příběhy. Jeden řádek látky za druhým. V tomto rozhovoru jsme se ponořili do jejího světa – klidného, barevného a hluboce lidského.
Jak vnímáte postavení tradičních řemesel u nás? Daří se je dostat zpět do veřejného prostoru – nebo aspoň do obýváků?
Přiznám se, že označení tradiční řemesla u tkaní nemám moc ráda. Většinou se používá taky ve spojitosti se zanikajícími řemesly a dalšími nostalgickými frázemi. Tkaní je pro mě ale tak živé jako třeba seznamování se s chatem gpt. Je to neustále se vyvíjející studnice inspirace a možností s nepřeberným množstvím technik, které bych se nestihla všechny naučit, ani kdybych tkala denně do stovky.
Postupně se naštěstí ruční tkaní ale z oblasti mystické vzpomínky na předky a z muzeí dostává zase mezi lidi. Ať už na výstavách a dekoracích prostorů a nebo v oněch zmiňovaných obývácích, kdy lidé tkají vlastní výrobky pro svou domácnost, šatník i obdarování blízkých. Na rozdíl od šití mělo tkaní v domácích podmínkách výrazně větší pauzu, a tak je jeho návrat velice pozvolný.
Před deseti lety jsem byla spolu s pár dalšími lidmi, o kterých jsem taky věděla, že tkají, takový trochu exot. Dneska už jsme jenom „neobvyklí“.
V době rychlé módy a umělé inteligence působí ruční tkaní jako zpomalení. Proč je podle vás právě teď důležité?
Právě proto, že je protipólem toho neustále se zrychlujícího světa. Nemůžeme zrychlovat donekonečna. Každý z nás někdy zažil, že ať se snažíme sebevíce, dříve nebo později nás něco zastaví a donutí zpomalit, když to neuděláme sami. Tkaní může být jeden ze způsobů, jak zpomalit záměrně.
Zatímco ruce pracují, tak hlava odpočívá. Ne proto, že by měla prázdno a bylo to tak lehounké, ale právě proto, že tkaní je mechanická činnost a částí své mozkové kapacity se na ni vždy musíme soustředit. Jinak se hned objeví chyba tu pak musíme opravovat. Během toho souboru činností, kterému říkáme tkaní, můžou naše myšlenky cestovat mezi prací, tím co jsme slyšeli na ulici i tím, co bychom si přáli. Tkaní je monotónní a opakující se činnost (když už jej ovládáme a tkáme něco, co známe), takže nás ukotví, ale zároveň nám nechá volnost a myšlenky mohou plynout.
Je to taková meditace pohybem.
Ruční tkaní zní trochu jako z jiného světa – co vás k němu přivedlo, a kdy jste si řekla „tohle je ono“?
Vždycky jsem něco tvořila. Výběr vysoké školy byl takový víceméně pragmatický a až s dětmi přišlo nošení dětí v šátcích a díky nim jsem objevila před jedenácti lety to, že jsou i ručně tkané šátky. Chtěla jsem se to naučit a zkusit to. Jakmile mi pod rukama začal vznikat první kus tkaniny byla jsem chycená. Třetí kus, který jsem utkala, byl šátek pro moje děti. To už jsem tkaní propadla.
Pamatujete si na první věc, kterou jste utkala? A co na ni říkáte dnes, s odstupem času?
Bylo to na skautském táboře někde okolo roku 2006. Byla jsem vedoucí a vymyslely jsme, že během tábora budeme tkalco na dvoře Krala IV a budeme vyrábět gobelíny rpo jeho ženu. Našla jsem návod na primitivní stav s kolíků zatlučených do země a holky za jednotivé hry a úkoly získávaly možnost nakoupit si pruhy různě barevných látek. Z těch jsme pak tkali gobelíny krále Karla. Visely nám pak ještě několik let v klubovně. Byly volné, utkané tak nějak, jak nám přišlo, že by se to mohlo dělat. Ale měla jsem je moc ráda. Netušila jsem, že za několik let potom se tkaní začnu věnovat opravdu a ne jen ve hře.
To byl mým prvním kouskem pruh látky, asi tak 8 cm široký, něco jako popruh na kytaru. Koupila jsem si první stav a učila se, jak funguje, jaké má možnosti. Ten metr popruhu, jestli se tomu tak dá říkat, mám doteď schovaný. Je barevný, není dokonalý. Každý kousek je jiný. Mám jej ale ráda právě pro to, jaké vzpomínky s sebou nese.
Říká se, že každý kousek, který vznikne rukama, má v sobě kus duše. Co v sobě nesou vaše tkaniny?
Doufám, že radost a lásku k celému procesu tkaní.
Co vás inspiruje – barvy v přírodě, staré kroje, lidé kolem vás, nebo třeba chaos tramvaje v Ostravě?
Cokoliv. Někdy je to struktura, kterou se chci naučit a vyzkoušet ji. Někdy je to materiál. Nejčastěji jsou to ale barvy. Ty mě ke tkaní dostaly a ty jsou základní motivací a radostí, kterou v práci vidím. Barvy vnímám všude. I v tom chaosu v přeplněné tramvaji za letního parna uprostřed zácpy v Mariánských horách.
Kurzy, které vedete, nejsou jen o technice. Co všechno si lidé z tkaní podle vás odnášejí – i na rovině osobní?
Pocit radosti a uspokojení – z toho, že to dokázali, z toho že to umí. Z toho, co jim vzniká pod rukama. Jejich posuny a úspěchy nejsou jen na úrovni pocitů – vidí to s každým novým řádkem tkaniny. S každým novým milníkem, který v kurzu překonají.
Tkaní má v sobě něco archetypálního, možná až terapeutického. Dá se říct, že nás vede zpět k sobě?
Rozhodně nás o nás samotných hodně učí. Testuje naši trpělivost. Nutí nás zpomalit, nedovolí nám hledat zkratky. Alespoň ne před tím, než zvládneme základy. A to je v dnešní době rychlých odpovědí, umělé inteligence a velké abstrakce obohacující. To, že základní proces tkaní je stejný. Kdo chce, může to vnímat jako spojení s předky. Kdo chce, může to vnímat jako napojení sám na sebe. Čas sám se sebou a kreativní činností – která nás tak akorát zpomalí, abychom zase stihli slyšet své vlastní myšlenky. Překonávat své vlastní hranice.
Jak reagují lidé, když poprvé usednou za stav? Převládá nadšení, respekt, nebo i lehká panika?
Před tím, než si sednou ke stavu, tak vidím skepsi nebo zvědavost. Občas skoro posvátnou úctu. Jakmile to ale vyzkouší, vidím úlevu a radost. Občas až opojení z toho, že to jde a vzniká jim pod rukama látka. Nejvíce je to vidět na dětech. Ty se nenaučily tak moc krotit svoje reakce. U dospělých se to projevuje občas méně zřetelně, ale vždy je to tam přítomné. Jakmile poprvé zvednete list a vytvoříte prošlup – tedy mezeru mezi nitěmi, kterou protáhnete útek – a utkáte další milimetr, vidíte, jak měníte svět kolem sebe a vzniká něco nového.
Měla jste někdy moment, kdy jste si řekla, že s tkaním končíte? A co vás nakonec udrželo?
Nikdy. To můžu upřímně říct. A vím, že nikdy neskončím. I když se tkaní stalo mou prací. Stejně jako vysvětlování, předávání lásky k řemeslu a hlavně dodávání odvahy lidem, kteří touží to zkusit, ale bojí se, že by se jim to nepovedlo. V té práci je hodně neromantických a ne až tak kreativních věcí. Tím myslím účetnictví, úřady a tak, ne tkaní. Vím ale, že má smysl. Nedávno jsme otevřela Ateliér ručního tkaní v Ostravě a bylo krásné v den otevřených dveří potkat lidi, které jsem osobně nikdy nepotkala, kteří ale potkali mé poselství a hlavně tkaní. Nadchlo je a těší se, až jej sami vyzkouší. Koupili si stav a už se doma dali do práce. Když vidím to zapálení v jejich očích. Tu radost, že si dovolí to zkusit, vím, že moje práce má smysl. Stejně jako vím, že už vždycky budu tkát.
A nakonec – kdybyste mohla utkat „koberec pro budoucnost“, jak by vypadal a co by měl lidem připomínat?
Měl by barvy, různé materiály a strukturu. Tak aby si jej užili ti, co jej vidí jen z povzdálí, i ti, co budou mít odvahu přijít k němu blízko, dotknout se jej a zažít jej na vlastní kůži.
